O tomto projektu

Vítejte na stránkách 4Sense Gaming, které se zabývají, jak už název napovídá, hraním s pouhými čtyřmi smysly, v tomto případě beze zraku. Najdete zde postupně se rozrůstající sbírku článků o českých i zahraničních počítačových hrách přístupných nevidomým hráčům, ale také časem vlastní tvorbu, informace o herních projektech, na kterých spolupracuji, překlady některých zahraničních her, literární herní fan fiction nebo odkazy na zajímavé externí zdroje.

Proč 4Sense Gaming?

Projekt 4Sense Gaming je výsledkem mého dlouholetého snu, a sice vytvořit komplexněji pojaté české stránky, které by pokrývaly aktuální dění na domácí i světové herní scéně z pohledu nevidomého; nejen tzv. audiohry vytvořené nevidomým na míru, ale i mainstreamové videohry přístupné a známé široké hráčské veřejnosti.

Více informací o mně si můžete přečíst zde.

Název 4Sense Gaming je narážkou na ovladač DualSense pro herní konzoli Sony PlayStation 5, jehož pojmenování odkazuje na skutečnost, že může poskytovat při hraní jak haptickou, tak i zvukovou odezvu, a tedy s hráčem komunikovat prostřednictvím dvou různých smyslů.

4Sense Gaming však není pouze tento blog. Nedílnou součástí projektu je i vlastní YouTube kanál, na kterém budu postupně zveřejňovat let’s playe mých nejoblíbenějších a podle mého názoru i nejzajímavějších přístupných her, rozhovory o hrách a hraní poslepu, let’s playe mých přátel a spolupracovníků, kteří stejně jako já trpí hráčským postižením, a jakákoli další zajímavá videa s herní tematikou, na jejichž vytvoření budeme mít dost inspirace i času. ☺

Trocha historické nostalgie

Přestože to pro nezasvěceného může být na první pohled překvapivé, i mezi nevidomými se vyskytují více či méně náruživí hráči snad už od počátku osobních počítačů a počítačových her samotných. Staré dobré textové hry (anglicky interactive fiction), které stály u zrodu počítačových her a staly se velice populárními a masově rozšířenými mezi všemi hráči bez rozdílu, představovaly skvělou příležitost ke hraní i pro nevidomé. Dokonce už v době, kdy jsme si o hlasových syntézách a odečítačích obrazovky na osmibitových počítačích a herních konzolích mohli nechat leda zdát a byli jsme tak odkázáni pouze na pomoc trpělivého blízkého, který seděl u hry s námi a texty z obrazovky nám četl, se ti dříve narození a šťastlivější mezi námi mohli tímto způsobem dostat k prvním zárodkům fenoménu počítačových her, z nichž některé jsou mezi pamětníky dodnes legendární a v jistých ohledech nepřekonané. Zde, poprvé v historii počítačových her a prozatím bohužel i naposledy, totiž panovaly skutečně rovné podmínky pro každého hráče. Proto mi také anglické pojmenování textových her, a sice interaktivní fikce, připadá výstižnější pro jejich skutečnou podstatu než to české. V podstatě jsme si všichni četli, nebo nám někdo či později něco (odečítač) předčítalo, kvalitní, poutavou a čtivou knížku. Rozdíl spočíval pouze v tom, že tyto knihy byly interaktivní – sami jsme jejich další děj a směřování příběhu ovládali textovými příkazy, které jsme zadávali a hra na ně reagovala, jako např. „vezmi klíč“, „otevři dveře“, „prozkoumej truhlu“ nebo klidně i „zabij protivníka“.

Ani textové hry, zejména ty zahraniční, z nichž některé se s odstupem času dočkaly i české lokalizace, nebyly vždy tak statické, jak by se neznalým možná mohlo zdát. Ty pokročilejší z nich už například obsahovaly prvek cizích postav, do jisté míry náhodně se pohybujících po herní mapě a interagujících s prostředím, s nimiž jsme mohli mluvit, sledovat je, ale třeba i bojovat. Výsledek takové rozmluvy nebo střetnutí přitom mohl do značné míry záviset na dalších vnějších okolnostech. Pokud jsme tedy např. po takové postavě chtěli s něčím pomoct, ale neměli jsme ještě u sebe coby adekvátní protislužbu daný určitý předmět, který je důležitý pro ni, nebo jsme se na postavu rozhodli zaútočit beze zbraně, zatímco ona ozbrojená byla, nemusel pro nás tento krok pokaždé dopadnout dobře. V odhalení těch správných okolností, za kterých se nám takovou akci, klíčovou pro další postup ve hře, podaří provést úspěšně, často spočívala největší výzva a přitažlivost interaktivní fikce. Nakolik ji budeme schopni ocenit, pak záleželo jen na představivosti a fantazii každého jednotlivého hráče.

Další vývoj

S příchodem pokročilejších, šestnáctibitových generací počítačů i herních konzolí se v určitém směru situace pro nevidomé hráče zkomplikovala. Textové hry byly mezi mainstreamovými hráči, a tedy i vývojáři, na ústupu, a přestože přístupnost samotných platforem a operačních systémů, se kterými jsme pracovali (zde ještě pouze počítačů, protože o možnostech zpřístupnění herních konzolí, tedy čistě zábavních zařízení, se ještě ani náznakem nemluvilo), se stále rychleji zlepšovala a posouvala kupředu, samotné hry na tento vývoj zatím nereagovaly. Přesto se, zejména ve světě, našlo několik pravověrných srdcových nadšenců, kteří si herní konzole pořizovali nebo měli v rodině někoho, kdo některou z nich vlastnil. Tak tomu bylo až do příchodu Sony PlayStation 4 a Xboxu One od Microsoftu, kde byly položeny první základy slepecké přístupnosti. Ti z nás, kteří měli to štěstí, že mohli na starých počítačových a konzolových klasikách vyrůstat, většinou s něčí navigací a pomocí, ale tím především společností a sdílenou zábavou, se později stali prvními vývojáři právě takzvaných audioher zmíněných v úvodu.

Současná situace

S aktuální generací konzolí, tedy PlayStation 5 a Xbox Series, již lze mluvit o plnohodnotné přístupnosti samotných konzolí coby platforem jako takových. Dnes už dokonce existuje i řada mobilních nebo webových her, které jsou pro nevidomé více či méně přístupné a můžeme je tedy s větším či menším úspěchem hrát spolu s ostatními, vidícími hráči, ať už jsme spíše solitéři, nebo dáváme přednost multiplayeru. Chceme-li však aktivně sledovat to nejznámější a nejlepší v mainstreamové herní produkci, stále se ve většině případů musíme spoléhat na pomoc vidících, alespoň při prvním seznámení s danou hrou, nebo v lepším případě na metodu pokus omyl, kdy se při velkém množství trpělivosti a úsilí můžeme postupně naučit, co ten který zvuk v herním světě znamená a jak na něj adekvátně reagovat. První a prozatím stále jedinou AAA konzolovou hrou, která je poslepu přístupná skutečně plnohodnotně a bez kompromisů, od prvního spuštění až po třeba několikáté dohrání, je The Last of Us Part 2 pro konzole PlayStation, které na 4Sense Gaming po zásluze věnuji, a určitě ještě věnovat budu, spoustu prostoru. K historii hraní poslepu, stejně jako samotné svébytné, bohaté a stále velmi živé kultury audioher, se zde určitě časem také vrátím podrobněji.

Závěrem

Doufám, že vám tento projekt přinese zábavu, rozptýlení a možná i poučení, ať už sami jste, či nejste nevidomí, máte s audiohrami nebo obecněji s hraním poslepu osobní zkušenost, byť třeba jen zběžnou, anebo vás téma hraní poslepu zkrátka jen zaujalo. Těším se na shledanou v komentářích u článků a videí i na ostatních kanálech, které naleznete v patičce každé stránky tohoto webu nebo přímo na stránce Kontakty. ☺